A hurá za Ludvíkem!

Před malou chvílí odbila desátá a vyjíždíme ze Všenor. Konečně jsme kompletní, to znamená 3 malé děti ve věku od 4 do 6,5 roku a dva podle občanky dospělí rodiče, co si usmyslili, že jejich ratolesti zvládnou první horský dálkový trek v bavorském alpském předhůří. Auto je narvané k prasknutí, tři dětské sedačky napáskované vedle sebe, ale děti jsou evidentně spokojené.

Pohodová dětská konverzace o Gormitech dlouho nevydržela. „Tatííí“, ozývá se Terezka, „kdy, už tam budeme?“ Je zbytečné argumentovat tím, že bezmála 400 km za 20 minut neujedeme. Je to marný boj s větrnými mlýny, který nejde vyhrát. „Taťko“, huláká Kuba, „já mám hlad!“ „Já taky!“ přidává se se smíchem Nela. Počáteční pohoda a uspokojení z naházení a napěchování všech těch nemožných krámů do auta, je ta tam. Daniela se na místě spolujezdce začíná činit a krmí divou zvěř.

Cesta po dálnici naštěstí ubíhá rychle a pozdě odpoledne zastavujeme v malebné vesničce Berg na břehu rozlehlého Stranbergersee. „Do pytle“, rozčiluju se, „tak významné místo a nikde žádné pořádné parkoviště a všude zákaz parkování.“ Vracíme se tedy kus zpět a na kopci nad vesnicí zastavujeme u lesa a po lesních cestách sestupujeme k jezeru. „Tatíí, a kde je ten Ludlík?“, ptá se zvědavě Terezka. „ Terezko“, začíná vysvětlovat Daniela, „Ludvík byl král, který měl rád hudbu, stavěl nádherné zámky a pak se prý zbláznil a zavřeli ho ve zdejším zámku.“ Ať už to bylo, jak chce, Ludvík II. Bavorský používal zámek Berg jako své letní sídlo a prožil zde své poslední smutné dny po té, co byl zbaven trůnu a svéprávnosti. Jeho smrt zůstává zahalena rouškou tajemství. Tělo mrtvého krále našli utopeného 13. června 1886 krátce před půlnocí ve vodách Stranberského jezera.

„A proč se ten Ludlík utopil?“, nedá si pokoj Terezka. „Terezko, asi proto, že byl smutný a trápil se, že mu vzali korunu a nemohl být králem.“ „Aha“, odbíhá spokojená Terezka k vodě a s bratrem a sestřenicí zodpovědně zvyšuje množství kamení v jezeře.

Přes rokli a pastviny ke kolesovému parníku

Ráno vstáváme do pošmourného dne. Z kempu Hirth přejíždíme společně na okraj obce Socking za městečkem Starnberg. Děti s Danielou vystupují a mě nezbývá než přejet autem do Diessenu a vrátit se zpět na kole. Na zádech mám velký batoh a funím od jezera Ammersee do nepříjemného a táhlého krpálu. Proklínám batoh s věcmi na celodenní túru. Těch skoro 20 km mi zabere víc než 1,5 hodiny. Při převážení auta a jízdě na kole se budeme s Danielou každý den poctivě střídat.

Děti zatím prošly Maisingerskou roklí a kolem Maisingerského jezera, které je sice schované za bujnou vegetací, ale díky množství zde hnízdících ptačích druhů je součástí rozlehlejší chráněné přírodní rezervace. Za jezerem opouštíme lesy a pohybujeme se mezi poli a pastvinami a míříme k Ascheringu. Poblíž založil Konrad Zacharias Lorenz zoologický ústav. Tento významný zoolog je označován za zakladatele moderní etologie, vědy o chování zvířat. Naše další kroky vedou do Andechs, vesnice s jedním z nejmalebnějších opatství v Bavorsku. Honosně opravený rozsáhlý komplex benediktinského kláštera s dominantním kostelem sv. Mikuláše, sv. Alžběty a sv. Marie je známý a vyhledávaný hlavně pro své rokokové interiéry, štuky a fresky Johana Baptisty Zimmermanna. „Taťko, to krásně hrají, viď“, hodnotí Kuba právě probíhající mši.

Do přístavu v Herrschingu nám zbývají už jen asi 4 km. Klesáme údolím kaskádovitého potoka a děti toho začínají mít plné zuby. „Člověče, Dančo, asi jsem to pro změnu špatně spočítal“, reaguji na unavené děti, „ono to totiž nebude těch 12 km, ale poctivých 17 km!“. S Terezkou na ramenou a Kubou za ruku přicházíme k přístavnímu molu a už z dálky vidíme ujíždějící parník. Podle jízdního řádu další a poslední jede až za dvě hodiny. Chvilku času ztratíme v cukrárně na zmrzlině a zbytek na prolézačkách v přístavu na břehu jezera Ammersee.

Za ty dvě hodiny se přehnalo několik přeháněk, zahrozila jedna bouřka a bezprostředně před naším nástupem na pravidelnou lodní linku začalo zapadající sluníčko na pozadí tmavých mraků čarovat. „Taťko, my opravdu pojedeme tímhle kolesákem?“, ukazuje synek na parník poháněný velkými kolesy. S úsměvem odpovídám, že ano a všichni spěcháme na palubu. Kuba je jak u vytržení a sleduje ubíhající krajinu. Holčičky to ale nijak zvlášť neprožívají, ale zase tak velký propadák to nebyl. „Mamko, to bylo docela hezký na tom parníku“, ukončila dnešní dobrodružství Nelča. Auto máme nedaleko přístavního mola v Diessenu a tak stačí je krátce přejet do kempu na břehu jezera Ammersee.

Údolí říčky Ammer – jeden z vrcholů putování za Ludvíkem

Další dvě etapy vedou z Diessenu přes malebnou vesničku Wessebrun, kde se nachází další z řady barokních poutních kostelů. Tento je vyhlášený nálezem vůbec nestarší písemnosti v Německu. Vzácný svitek s motlitbou byl sepsán pravděpodobně již v roce 814. Naše kroky vedou po pohodlných a širokých zpevněných cestách lesy i mezi pastvinami do Hohen Peissenbergu. Za ním se noří do údolí Ammertal. Říčka Ammer je vodnatá a vyhledávaná vodáky. Máme štěstí na slunečné a teplé počasí. Děti se cákají ve vodě a staví se oblíbené mosty a mužíky. Na řece vidíme několik skupin vodáků a nestačíme se divit s jakou výstrojí a výzbrojí někteří z nich na peřejnatou řeku vyráží. Na malém ostrůvku u rozcestníku, který nás suchozemce posílá vpravo vzhůru do lesa, hoří ohně a připravuje se oběd. Po krátké svačince a přemístění menšího kamenolomu zpět do říčního koryta opouštíme údolí a prudce stoupáme kolem mechem porostlých kaskád vzhůru. Cesta chvíli stoupá příkře, ale pak přechází do delšího traverzu. Díky včerejšímu dešti jsou lesní cesty podmáčené a plné bahna. „Taťko, to jsou super mostky a parádní cesta“, nadšeně volá Terezka a k mému nezměrnému potěšení se patlá v bahně u cesty a vrhá se na další z několika mostků. Na malou chvíli se ještě vracíme k řece, abychom se později vrátili táhlým stoupáním mezi rozlehlé pastviny a pole a došli do vesničky Rottenbuch. „Taťko, a proč je v Německu tolik krav?“, kroutí hlavou Kuba, „nikdy jsem tolik krav neviděl a každý den přibývají další.“ Nezbývá než tedy zabřednout do problematiky ekozemědělství a chovu dobytka a vhodném využití potencionálu jinak neúrodných půd alpského bavorského předhůří.

Lenost a zodpovědnost vítězí!

Děti jsou po třech etapách, z nichž jedna měřila 17 km a další dvě přesáhly 14 km, docela utahané, proto se rozhodujeme k vypuštění jedné etapy. Není dohromady o co stát a i předpověď počasí není ideální. A tak k jezeru Bannwaldsee nedaleko Fűssenu přejíždíme autem. Konečně jsme ale dosáhli místa, kde v bezprostřední blízkosti u sebe stojí dva z Ludvíkových zámků. Pro tento odpočinkový den jsme si vybrali návštěvu rodinného sídla Hohenschwangau. Parkujeme u krajnice ještě přes vesnicí a do turistické jámy lvové jdeme pěšky. Po silnici a pak po cestě vedoucí podél příjezdové komunikace se dostáváme k centrálním parkovištím. Pohoda a úsměvy spoluvandrovníků a cyklistů jsou ty tam. Z autobusů vylézá jeden turista s kamerou nebo foťákem za druhým a na cestě z parkovišť k zámku kolem kavárniček a prodejen suvenýrů se nestačíme prodírat mezi hlaholícími výletníky. „Jéé, pojedeme s koníčkama!“, dožadují se holky dalšího dobrodružství. Mají ale smůlu. V rozpočtu na tuto kratochvíli nezbývají peníze.

Zámek má pohnutou historii. Zmínky o něm se objevují od 12. století, kdy je zmiňován jako hrad a sídlo šlechticů ze Schwangau. Hrad chátral a měnil své majitele. V roce 1832 se pak dostal do správy krále Maximilána II. Ten nechal hrad zrekonstruovat v novogotickém stylu. Zámek později proslul jako místo, kde strávil své pohnuté a nelehké dětství král Ludvík.

„Děti, to si představte“, začíná povídat Daniela, „že mladý král Ludvík musel každé ráno přeplavat toto jezero.“. „Dyť je to hrozně studený“, komentuje Kuba a s ostychem kvrdlá klackem v jezeře Alpsee. „A to musel opravdu plavat každý den na druhý břeh a zpátky“, stále nevěřícně spekuluje Kuba, „to bych nedal“, končí debatu. Kocháme se nádhernými horami svírajícími jezero a zámkem Hohenswangau, který zhlíží z vyvýšeného ostrohu na všechnu tu krásu kolem.

Královská etapa celého putování za Ludvíkem

Parkoviště u dolní stanice lanovky na Tegelberg se navzdory nepřízni počasí plní. Děti mají v programu lanovku, coby největší možné lákadlo a jsou spokojené. V nadmořské výšce něco málo kolem 1700 m je situace úplně jiná. Mlha, chlad a déšť velí k ústupu do chaty pod vrcholem. Sedáme ke stolu a děti si objednávají čaj. „Jé, vy jste Češi?“, rozplývá se provozní chaty. Postupně se dozvídáme z poněkud hůře srozumitelného projevu o osudu člověka, který díky své vadě řeči nenacházel práci v Čechách a tak raději odešel do tolerantnější německé společnosti, která mu umožnila provozovat horskou chatu nad Fűssenem.

Počasí se postupně moudří. Přestává pršet a vítr rozfoukal mraky. Výhledy začínají být impozantní – hory, lesy a jezera. Všechno jako na dlani. Pohodlná kamenná stezka klesá zprvu po sjezdovce a později lesem. Úzká lesní cesta střídá krátké úseky v suti a nízké skalky. Děti jsou nadšené: „Taťko, sem musíme vzít mamku!“, hopsá nadšeně po šutrech Terezka, „tady se jí bude moc líbit.“ Kuba skáče po šutrech jako kamzík a nehodlá čekat na pomalejší sestru. Cesta občas odbočí vpravo na skalky a otevírají se netušené výhledy na zámek Neuschwanstein, náš dnešní cíl a konec celého týdenního putování.

Fotografové i turisté opěvují most Marienbrücke a pohled, který poskytuje. Příchodem k mostu se mění vše. Všude spousta lidí. „Kde se tu všichni vzali?“, ptá se Nelča. Jen těžko bychom hledali národnost, která tu chybí. Ať chceme nebo nechceme, zámek Neuschwanstein patří k nejvážnějším turistickým cílům v Německu. I když celé honosné sídlo vyhlíží jako nedobitý středověký hrad, nechal ho král Ludvík II. Bavorský postavit až v druhé polovině 19. století. Vůbec se nedivím Waltu Dysneymu, že si vybral zdejší scenérii jako inspiraci pro svůj pohádkový zámek. Ironií osudu zůstává, že si Ludvík svého vysněného domova příliš neužil. Strávil zde pouhopouhých 102 dní, než byl převezen na zámek Berg a než ve vodách Starnbergerseee tragicky zahynul.

Konec nebo začátek?

Těžko říci, jestli své putování končíme nebo začínáme. Během šesti dnů jsme prošli trasu, která začínala místem nálezu mrtvého těla krále Ludvíka a skončili na jeho nejznámějším zámku. Délku denních etap jsme samozřejmě museli přizpůsobit potřebám a možnostem našich malých dětí, přesto jsme denně ušli minimálně 12 – 14 km. Tento trek se opravdu zdá jako ideální začátek a motivace pro náročnější horská putování.

Text a foto: David Hainall, článek vyšel v časopise Travel Focus