Rudé Calanches
Teplota v poledním slunci stoupá téměř ke čtyřiceti stupňům Celsia. Nebýt lehkého vánku, který sem tam rozpohybuje větve akácií, asi bych nebyl schopen žádného pohybu. Nacházíme se v Pianě, malebném městečku u kostela z 18. století nad Portským zálivem. Procházíme po hlavní silnici směrem na Porto a kocháme se nádhernými výhledy na moře. Silnička se posléze začíná kroutit serpentinami jako had a vstupuje do světoznámé a turisty a fotografy opěvané skalní oblasti zvané Calanches. Divoké erodované skály z červeného porfyru se zvedají přímo z moře do výšky kolem 250 – 350 m.
Po patnácti nebo dvaceti minutách chůze přicházíme k odbočce k městskému stadionu a za ním se po turistické stezce noříme do bizardního skalního města, kde každý skalní útvar provokuje naši fantazii a nutí nás vymýšlet nová a originální jména. Obvykle ale zůstaneme u těch lákadel z průvodců – Psí hlava, Maurova hlava, Biskup s monoklem, Medvěd nebo Želva. Od stadionu stoupáme po pohodlné kamenité cestě a postupně se otvírá nádherný pohled. podléhám kouzlu skal a blankytně modrého moře a neubráním se obdivným výkřikům svých kamarádů: „Ty jo, to je bomba!“ a přestávám uklízet foťák. Cesta se v dalším průběhu vrací prudkým klesáním k silnici a k jediné hospůdce po cestě do Porta. Cena bohužel přesně odpovídá umístění a jedinečnosti zařízení. Půl litru vody za 2,5 Eura a malé zásoby piva jsou prostě příliš vysokou cenou, kterou žíznivý poutník stejně zaplatí, protože jiný zdroj vody tu prostě není. Pot z nás jen leje. V těchto místech to ani jinak nejde.
Chvíli pokračujeme po silnici až do výrazné pravotočivé zatáčky s odstavnými plochami a odbočujeme vlevo do lesa. Po kamenité stezce vinoucí se lesem i na prudkém slunci přicházíme na vyhlášenou vyhlídku nad Portským zálivem. Na skalách se kroutí zakrslé borovice a modříny a několik set metrů pod námi se na hladině zálivu projíždějí výletní lodě, luxusní jachty a rychlé čluny zbohatlíků a nadšených potápěčů. Na chvíli zapomínám na urputné vedro, propocené triko a odřené nohy a jen koukám na tu nádheru kolem.
Porto – Město soli
Naše další kroky vedou do Porta, malebného městečka skrytého pod tisícimetrovými horskými štíty v hluboce zaříznuté zátoce. Město najdeme asi 30 km jižně od Calvi a necelých 20 km od Piany přímo pod již zmíněnými rudými skálami Calanches.
Porto – Vechio bylo původně vystavěno na slanovodních močálech a proto se mu přezdívá Město soli. Močály byly během let odvodněny a významný rybářský a obchodní přístav se mohl rozvíjet. Z doby nadvlády Janova se toho mnoho nedochovalo. Dominantní zůstává zbytek městského opevnění a tradiční janovská věž zvaná „Bastion de France“. Takových věží je po korsickém pobřeží spousta. Věže sloužily k předávání varování před maurskými nájezdníky. V novodobé historii je věhlas města od padesátých let minulého století úzce spjat s rozvojem cestovního ruchu.
Začíná se stmívat. Západ slunce z portské pláže už asi bohužel nestihneme, ale procházka podvečerním městem, přístavem a lahvinka vynikajícího červeného korsického vína na oblázkové pláži je opravdu lákavým plánem. Cestou z kempu se ještě zastavujeme v hospůdce pod janovskou věží a ochutnáváme tradiční „corse vine“, které chutná podobně jako všeobecně známé a u nás běžné prodávané Portské, ale podává se ve sklenicích na whiskey a s ledem. Cena se pohybuje kolem 4,5 – 5 Euro za skleničku.
Historické uličky kypí nočním životem. Se západem slunce klesá teplota na snesitelných 20 – 25 °C a město plné hotýlků a kavárniček začíná konečně žít. Ulicemi zní živá hudba, marina je nádherně nasvícená a v přístavu se pohupují menší i velké jachty. Blíží se jedenáctá hodina večerní a na pláži je stále živo. Lidé se koupou, popíjejí vínko a o samotě nemůže být řeč. Přesto jemné šumění moře, osvícená strážní věž nad hlavami a pestrá směsice okolo znějících jazyků vytváří zvláštní a nezapomenutelnou atmosféru.
Když se uličkami města procházím druhý den odpoledne, nestačím se divit nad tou proměnou. Ti stejní lidé nasedají na své jachty a vyplouvají vstříc dalším dobrodružstvím, v rybářských sítích v přístavu nacházím uhynulé hvězdice a kusy velkých mořských korýšů. Z rychlých člunů vystupují do neoprenů oblečení konzumní turisté, kteří pod vedením instruktora zažili svůj první a možná i poslední ponor pod mořskou hladinu. Na pláži je tolik lidí, že se nedá hnout a kameny jsou od slunce rozpálené tak, že téměř není možné dojít bez bot k vodě. Začínám se těšit do hor, ale přitom vím, že až se setmí, bude porto jiné, lidštější.
Capu d´Ortu – vyhlídkové peklo nad Portem
Porto a jeho bezprostřední okolí poskytuje nepřeberné množství možností turistického vyžití. Jedním z tradičních cílů bývá i vyhlídkový vrchol Capu d´Ortu (1294 m). Výchozím bodem je stejně jako včera městský stadion poblíž Piany. Opět se noříme do nitra rudých skal Calanche a škrábeme se vzhůru. Cesta je na orientaci vcelku snadná a i dobře značená, ale vzrůstající teplota dává tušit, že výstup nebude úplně snadnou záležitostí.
Cesta je zpočátku široká se spoustou volných kamenů, později přechází v lesní stezku. Míjíme několik rozcestníků s časovými a směrovými údaji. I přes nepříjemné vedro jsou údaje optimistické, ale jejich přesnost a reálnost je přinejmenším diskutabilní. Čím se dostáváme výš, tím hůře jsou časy uvedené na rozcestnících reálné a dosažitelné. V sedle Foce d´Orto odbočujeme ostře vlevo. Terén se dramaticky mění. Pohodlná pěšina mezi skalami mizí a stoupáme podle mužíků po ukloněných plotnách a skalkách. Cesta se zdá skoro nekonečná. „Falešných“ vrcholů po cestě je hned několik, ale ten pravý je jen jeden. Z vrcholu je nezapomenutelný výhled nejen na okolní hory, ale i na Portský záliv.
Kazí se počasí a začínají poletovat drobné kapky. To ale není to nejhorší. Holkám začínají stát vlasy na hlavě a je jisté riziko, že přijde bez dalšího varování bouřka nebo uhodí blesk z čistého nebe. Nezbývá než zavelet k sestupu. Obava byla nakonec zbytečná. Během půlhodiny se počasí vrátilo k normálu, zvedla se teplota, vysvitlo slunce a horké peklo znovu nastoupilo svou vládu. Sestupujeme stejnou cestou a terén se zdá ještě méně přehledný než při výstupu. Postupně opouštíme skály a noříme se do stínu borového lesa. Po zemi se válí velké šišky borovice černé. Potok je bohužel vyschlý a tak z plánovaného osvěžení není nic. Nezbývá tedy než počkat až na pláž do Porta.
Spelunca –bezva koupáni ve vodě i ve vlastním potu
Turistika v bezmála čtyřiceti stupních Celsia dává docela zabrat i otrlým horským vlkům. Cítíme potřebu zařadit trochu pohotovější a odpočinkovější program. Místo horských štítů zařazujeme průstup turisty oblíbené soutěsky Spelunca. Z Porta to není daleko. Horskou silničkou plnou serpentin až nad vesničku Ota. Po ještě užší asfaltce sestupujeme na dno údolí k mostu. Na mostě, který je asi 10 – 12 m nad hladinou říčky, stojí klučina a je na něm vidět váhání a strach z kroku do neznáma. Po chvíli se ale odráží a za hlasitého „UÁÁÁÁ!“ prolétne vzduchem a po vynoření už ho kamarádi plácají po ramenou a je slyšet veselý hlahol. Při pohledu dolů si říkám, že bych odvahu ke skoku hledal asi hodně dlouho.
Rozcestník před mostem dává jasnou informaci o směru dalšího pochodu. Tůněk na koupání a osvěžení je hned na začátku údolí několik. Cesta se po chvíli zvedá a stoupá na svahy vysoko nad dnem kaňonu. Další koupání možné až bezprostředně před zahájením stoupání do vesnice Evisa. Jsou tu i místa, kde se dá udělat i trochu zaplavat. Voda velmi příjemně chladí, ale bohužel nás tlačí čas. Stoupání do Evisy je sice po pohodlné kamenité a v závěru i lesní stezce, ale je poměrně dlouhé, příkré a plné serpentin. Opakuje se tak klasika předchozích dní. Zapomínáme na příjemné ochlazení ve studené vodě a dál se koupeme jen ve vlastním potu. I když se cesta v mapě jeví jako krátké, ale strmé stoupání, ve skutečnosti mám pocit, že nikdy neskončí. Nakonec ale stoupání skončilo poněkud tematicky u hřbitova ve vesničce Evisa. Je to zvláštní, ale zdejší hřbitovy nejsou na jednom pozemku jako u nás, ale jednotlivé hroby a hrobky jsou oploceny a připomínají tak malé zahrádky.
Ještěrky – věrní průvodci
Korsika je nádherný kus země s divokou horskou přírodou, kde se stačí jen koukat. Každý den našeho téměř dvoutýdenního toulání v korsických horách nás doprovázely ještěrky korsické (Podarcis tiliguerta). Museli jsme se jim doslova vyhýbat a dávat pozor, abychom na ně nešlápli. Tyto poměrně velké až 25 cm dlouhé ještěrky se vyhřívají na sluncem ozářených kamenech uprostřed cesty, na skalách nebo třeba i na louce v trávě. Základní zbarvení je hnědozelené až pískové s tmavým vzorem. Ještěrka korsická patří k pestře zbarveným ještěrkám. Živí se hmyzem, pavouky a červi. Kromě Korsiky se vyskytuje ještě na Sardinii.
Korsické cestování
Podobně jako u většiny turisticky atraktivních destinací, i na Korsice potkáme nejvíce turistů během dvou prázdninových měsíců. Nespornou výhodou jsou bezvadně fungující kempy, otevřené bary a restaurace a relativně stálé počasí. Od poloviny léta už ani v nejvyšších partiích hor pravděpodobně nenarazíme na zbytky sněhu. Nepříjemné mohou být vyšší teploty a bouřky z tepla. Snad právě úmorná horka vedou řadu turistů k jarní nebo podzimní návštěvě. Ve vysokých horách může být, hlavně na jaře, spousta sněhu, který komplikuje výstupy na horské velikány. Teploty ale nedosahují tropických hodnot a i vody je na jaře více.
Čarokrásná příroda středomořských ostrovů, hory, údolí nebo třeba jen skvělé korsické víno, to jsou pro mne důvody, pro které se sem jistě rád vrátím a pevně věřím, že to nebude dlouho trvat.
Text a foto: David Hainall, článek vyšel v časopise Travel Focus
