Věřím lidem, se kterými jsem Foto-trip založil. Je mi ctí makat s takovými profíky. Chci si práci se svými kolegy užívat a doufám, že půjde o jisté vyvrcholení mé „koníčkovské“ práce.

Od roku 1985 publikoval stovky článků včetně fotografií v širokém spektru periodik. V pozici (foto)reportéra magazínu Koktejl jezdil po reportážích 5,5 roku, aby vzápětí nastoupil na místo šéfredaktora magazínu Travelfocus.

Na kontě má  několik vlastních fotografických výstav jak autorských  (Island – cesta č.1, Skrytá krása Krkonoš), tak spoluautorských  (např. Jeden okamžik v Německu, Příběh cestovatele, Výběr magazínu Koktejl) u nás i v zahraničí. Zároveň se autorsky podílel na čtyřech knihách (Krkonošská čítanka, Čítanka z Jesenicka, Bioindikace a biomonitoring, Na cestě1).

Dvanáct let byl členem Syndikátu novinářů a na vlastním blogu se věnuje zejména knižním recenzím. Jako externí lektor vede kursy fotografování. Občasného průvodce dělal pro CK Kudrna, jako lektor fotografie působí cca 8 let, z čehož poslední 2 roky velmi intenzivně pro firmu NICOM a.s.

Pokud mu po tom všem, po cestách zejména v Asii, návštěvách knihoven, lektorských výjezdů…. zbývá čas, tak na svých stránkách zpracovává vlastní fotopříběhy.

kontakt: topi.pigula@foto-trip.cz

Věk:

49 (v dubnu 2015)

Hlavní zaměstnání:

  • učitel fotografie
  • fotograf
  • publicista na volné noze

Největší životní úspěch:

Za svůj životní úspěch považuju fakt, že jsem se dopracoval k práci, která je mi zároveň koníčkem. K práci, na jejímž úspěchu i neúspěchu se podílím a rozhoduji sám a samozřejmě mi lichotí, že jsem ve svém oboru dosáhl jistého uznání. Zkrátka a dobře si uvědomuji, že se mám dobře.

Kolik let cestuje:

Zhruba v patnácti jsem založil trampskou osadu, vyráželi jsme po ČSSR. Po páru komunismu následovala výprava na Island. „Exotické“ cestování se rozjelo s nástupem na místo reportéra geografického magazínu Koktejl v roce 2001.

Nejvzdálenější místo:

Bajkal na východ, Mexiko na západ, Mauricius na jih a Norsko za polární kruh na sever.

Největší zážitek:

Těžko se vybírá nej, ale rád vzpomínám na schůzi libanonských komunistů (seznámil jsem se z jedním z nich na stopu), kousnutí hadem pod nejvyšší činnou sopkou na Blízkém východě (Damavand v Íránu), nocleh za pyramidou v Mexiku nebo neuvěřitelné východy slunce nad stovkami stůp v barmském Baganu.

Největší adrenalin:

Udání sama sebe na kriminálce v libanonském Rajaku, že jsem novinář, neb jsem chtěl povolení vstupu k izraelské hranici, nocleh pod vlakem v řecké Soluni, obyčejné koupání v moři na pobřeží thajského ostrova Phuket, kdy jsem měl coby ne zrovna výborný plavec problém dostat se na břeh. Až pak jsem si všiml zákazu koupání kvůli silnému zpětnému proudu. Desítky noclehů pod širákem, ať už nás nebo v cizině, které miluju. Vypíchnout jeden se nedá… ale ten pocit, když lezu do spacáku a nad hlavou stromy (kvůli možné padající rose) a hvězdy, to je prostě bomba. Znamená to, že mám za sebou jeden den on the road za sebou a další mě čeká.

Kam se nejraději vrací a proč:

Vracení je se mé celoživotní dilema – rád bych se vracel, ale zatím převládá touha jít dál, ale země kam bych se chtěl vrátit, je Libanon. Možná proto, že šlo o první cestu do mírumilovné „konfliktní“ zóny, možná pro množství zážitků, které mě ovlivnily.

Tradice velí být jeden zimní nocleh na Bíťáku (údolí na Opavsku), kde slavíme vánoce (v nejhorším na jaře) a kde začal můj trampský a následně i cestovatelský život.